MUJ příbeh 1/4

Tak jsem se rozhodla, že vám ukážu kus ze svého života.. jak to všechno začalo..

Odjakživa jsem se trápila někde mezi obezitou a oplácaností. Nevím, jestli to je trochu i genetická chyba, ale jednoduše jsem musela jíst vždycky jinak, než ostatní. Jako malá jsem si to nepřipouštěla, i když se mi děti ve třídě posmívaly a já si celou šestou třídu nesla přezdívku „špekatice“. Byla jsem prostě taková, jaká jsem. Milovala jsem jídlo a přinášelo mi určitý pocit štěstí a spokojenosti a nechápala jsem, proč bych měla jíst míň, než ostatní děti.

V podstatě jsem se už tlustá narodila. Měla jsem 49cm a 3,8kg – v té době jsem byla nejtlustší v porodnici. Máma mi vždycky říkávala, že se na mě chodila dívat celá porodnice, jak na atrakci, protože nikdy tak tlusté dítě neviděli. A ještě navíc, když ho porodila celkem štíhlá žena.

Postupně jsem začala růst a vytahovat se z té extremní tloušťky. A vše se rozvíjelo k jasnějším zítřkům. A to do té doby, než jsem poprvé jela k babičce a dědovi, sama. Bez hlídání, jen s nadměrnou péčí (ta je v Česku taková, že čím víc dáte dítěti najíst, tím víc jste pro něj udělali). A tak jsem se cpala, nejdřív pomaloučku, potají a pak ve velkém. Vzpomínám si, že jsem měla pokojík a v něm misku s čokoládovými tyčinkami, čokoládami, bonbónkami, a dalšími různými sladkostmi, které radikálně ničí všechnu štíhlost, co na vás je. Taky jsem každé ráno snídala, jako by to bylo naposled. Jednou to byla obrovská mísa – ba dokonce lavor se sladkými kuličkami s mlékem a medem, jindy zase tři nebo čtyři housky s marmeládou a máslem. Svačinka potom také byla, nejvíce v podobě sušenky z pokojíku. K obědu se to pak všechno topilo v oleji a nejčastěji bylo obklopeno hranolky. Zeleninu ten oběd nikdy neviděl, a to ani v polévce. A k večeři se ani nemusím vyjadřovat, většinou byla teplá, srovnatelná s obědem a nakonec zajedená nějakým výborným sladkým popcornem anebo brambůrkami. Samozřejmě, vše bylo zalito litry sladké limonády.

Takže se pak nemůžete divit, že jsem se z těchto „spravovacích“ pobytů vracela mnohdy i o 10 až 15 kilo tlustší! A to je ještě štěstí, že trvali maximálně dva týdny a já byla poměrně vysoké dítě, takže jsem to snášela o chloupek lépe, než dítě menšího vzrůstu. Jinak nevím, jestli bych se spíš neodkutálela.

Když jsem se z těchto pobytů vracela domů, nemohla jsem většinou ani obléct žádné slušné oblečení. Byly mi jen tepláky. A proto jsem se potupně vracela namačkaná v předtím relativně volných kraťáskách a nyní v o tři čísla menších kalhotkách a v tílku ze kterého se stala podprsenka. Byla jsem prostě k popukání.

Ještě teď si pamatuji máminy vyděšené pohledy a zvídavé otázky, co že jsem u dědy a babičky jedla. Většinou se to po měsíci docela i spravilo, ale i přesto jsem byla tlustá. Bylo mi deset a pohyb mi nechyběl, ale o prázdninách se toho moc dělat nedalo. Většina mých kamarádů bylo pryč a tak jsem dřepěla v Praze sama.  Nudila se. Proto jsem se od rána do večera tajně cpala. Ke konci prázdnin to pak překazil tábor. Kam jsem se těšila, že konečně zažiju zábavu. Místo toho jsem trpěla, protože se mi ostatní smáli – byla jsem tlustá a tím pádem i nesportovní.

A pak se to všechno zlomilo. Bylo mi 12 let. Měla jsem 165cm a 68kg. A chodila jsem denně ubrečená domu. To bylo totiž ve třídě samé „špekoune“, „tlusťochu zhubni“ apod.  Největší rány pro mě byly, když i mé největší kamarádky mi tohle říkaly. Stejně tak i můj idol (kterého má snad každá dívka v 6. Třídě) který se mi dennodenně smál a říkal mi hrozné věci jako „žer kořínky, ať zhubneš“ a přitom mě štípal tužkou do břicha. Jenže co jsem měla dělat? Jedla jsem už vážně jako normální dítě. Ráno jsem měla rohlík někdy dva. K svačině jsem mývala croissant. Obědy jsem jedla ve škole – kde jedly stejné porce i ostatní. Přes den jsem si dala nějakou tu tatranku, sušenku, občas brambůrky, ale tohle jedly i ostatní. A k večeři jsem si zase dala nějaké to pečivo se sýrem nebo šunkou. Pravda, pila jsem sladké nápoje, ale to ostatní taky. Navíc jsem sportovala, hrála jsem tenis, chodila na aerobick.