MUJ příbeh 3/4

3 část .. pokračování meho příbehu a jeho předposlední čast. Doufám, že to ve vás vzbudí nějaké emoce a nebo aspoň zaujme .. a nebo možná se v něm i bohužel, poznáte.

Dokud jsem se nedostala na gymnázium. První ročník střední školy jsem byla opravdu jak z divokých vajec. Zapálený lýtka, škola blázinec a já byla trochu ještě nepřipravená na takovýhle přestup. Přece jenom jsem to zvládala. Začala jsem hrát florbal a i s daní v podobě svalů jsem ten sport milovala. V 16 letech, jsem měla 179cm a 68 kg, když jsem začala chodit se svou velkou láskou. Nijak mi to nepřekáželo a ani jsem se od dob ze sedmé třídy už nehlídala. Chodila jsem večer do „mekáče“ na rande, ale netrápilo mě to, vždyť hodinu předtím jsem měla náročný trénink.

                Když mi bylo 17 let, o vánočních svátcích se vše změnilo. Docela jsem si o nich dopřávala až příliš. A po nich, i když stále s 179cm a 68kg jsem přišla ve škole k zvláštnímu poznání. Jeden kluk z vyššího ročníku mi řekl „ Neztloustla si nějak?“ a ve mně se všechno probudilo! Je to tu. Jsem zase tlustá a všichni se mi budou smát. Je sice pravda, že jsem stále kluka měla – svou velkou lásku, ale i tak jsem se bála, že o vše přijdu. A nějak se ve mně všechno zlomilo.

                S florbalem jsem sekla, začala jsem totiž pracovat v restauraci jako šatnářka. Byla to výborná práce, dobře placená, trochu bláznivá, ale ne až tak moc, abych se při ní nedokázala učit. Hlavně jsem při ní nemohla jíst. A tak jsem začala blbnout. Ráno jsem stále jedla hodně – dva rohlíky s nutelou nebo sýrem, občas misku s musli a mlékem. Svačina byla v podobě BeBe sušenek, jablka a sladkého jogurtu. K tomu jsem si dopřávala mattonku ochucenou nebo zelený ochucený čaj. Ve škole jsem často byla až do dvou bez jídla a až ve dvě mě čekal oběd, takže jsem mývala velký hlad a kupovala si i dva sýrové rohlíky k svačině. K obědu jsem se najedla ve škole, a pak doma si dala ještě nějakou porci jídla a po zbytek dne nejedla. Byla jsem totiž v práci. A tak se mi během dvou měsíců podařilo shodit na 64kg. Práce je však sezonní a tak jsem v květnu už chodila výjimečně. Stejně jsem však bláznila a večer nejedla. Přidala jsem do toho cvičení každý den a dostala jsem se na 62kg. A pak to přišlo.

                Květen a Červen. Kapitola sama o sobě. Propadla jsem hubenosti. Začala jsem ubírat snídaně a jíst jen jeden rohlík. K svačině jen jablko a oběd jen jeden a to ve škole. Doma jsem si stále ale dala nějaký zákusek a k večeři jsem jedla zeleninové saláty. Pak šla váha pomalu dolu. V půlce května už jsem byla na 60 kilech. Pocit radosti z hubnutí a z obdivu mého okolí mě donutilo hubnout víc. Chtěla jsem být úplně hubená.

                Chybou bylo, že jsem začala chodit na různé blogy holek, co hubnou. Anorektiček. Ukázali mi adresy na stránky, kde se dá zapisovat a počítat, co jsem snědla. Udělala jsem si tedy hranici 3500KJ a 100g sacharidů denně. Založila jsem si blog a dělila se s rady. Snídaně pro mě představoval vícezrnný chleb (1 plátek), cottage (1 lžička), káva. K svačině bílý jogurt. Školního oběda jen polovinu a pak většinou kostička 70% čokolády. K večeři něco malého, kus sýra, paprika.

                Stále mi to ale nestačilo a na konci června už jsem omezila svůj příjem na 3000Kj a 50g sacharidu denně – většinou jsem však jedla i méně. Lidé v mém okolí už upozorňovali na mé vystupující kosti a nehezky vyhublou postavu. Já se viděla tlustá. Chtěla jsem být ještě hubenější, protože jsem dostala nabídky z modelingu a kdo by nechtěl být krásnou modelkou?

                Při vysvědčení jsem vážila 57kg a měřila 179cm. BMI 17,7 – anorexie. Jenže já se cítila stále tlustá. Všude jsem cítila na svých nohou tuk. Trápili mě vnitřní stehna a jídlo. Přitom jsem jídlo milovala, ale teď jsem se trápila. Už proto, že mně čekali prázdniny a já nemohla moc schovávat, že nejím. Protože semnou neustále někdo byli. Celý týden jsem žila s přítelem – který mě nutil k jídlu. I přes to jsem však shodila na 56kg. 

MUJ příbeh 2/4

Tady je pokračování příběhu. Připomínám, že je to ucelený příběh, takže je náhodně rozdělen na 4 části. Toto je druhá část. Budu ráda za vaše ohlasy :)

Jenže výmluvy nepomáhaly. Nikdo mě nechápal. Když mi pak máma jednou řekla „máš opravdu tlusté břicho, měla by si něco dělat“ tak už se ve mně krve nedořezalo. I moje máma! No a tehdy to začalo. Jednou mi do pokoje přišli rodiče a nutili mě jít běhat okolo baráku. Já samozřejmě šla, ale byla jsem všem jen pro smích. V tu chvíli jsem to pochopila. DOST! Musím začít něco se sebou dělat. V tomhle stádiu mi máma náramně vyhověla. Sestavila mi dietu. Jíst velké snídaně, normální porci oběda a večeři bez sacharidů – bez pečiva. Samozřejmě, vyhnout se sladkostem.

Začátky byly těžké. Tajně jsem si chodila kupovat ESÍČKA do cukrárny a schovávala jsem si je pod polštář. Jaká slast to pro mě byla – zakázané ovoce přeci chutná nejlépe. Těžké taky pro mě bylo přestat pít limonády a pít jen vodu. Vždyť doma byla stále ta točená malinovka a citronáda, jenže ne pro mě. Nebudu vám taky moc nalhávat, ale můj otčím měl taky už pár kil nadváhu a nic s tím nedělal. Jenže to nikomu nevadí – je přece chlap. Jaká spravedlnost! Za to máma na tom byla dobře, díky téhle své dietě vypadala fantasticky a já jí jenom tiše záviděla.  

Chodila jsem ob den na váhu a výsledek se nedostavoval. Byla jsem z toho nešťastná a  přesvědčena, že jsem ten tip člověka, co nikdy nezhubne. Po těchto výsledcích jsem opravdu přestávala mít chuť na sladké a tak jsem ani nemusela nic skrývat a utrácet peníze. Pamatuji si však jednou, že jsem měla hroznou chuť na něco dobrého a máma byla zrovna doma a všechno bylo schované a já nic neměla. Chtěla jsem sejít dolu do cukrárny a tak jsem mámě řekla, že jdu s košem. Ta mě však začala podezírat, že jdu s košem jen proto, že dole na mě čeká nějaký kluk. Jak vtipné, když jsem byla vyvrhel třídy. Přesvědčovala jsem jí, že tam vážně nikdo není a že je to celé naprosto nesmyslné. Jenže ona si stála za svým a chtěla semnou jet dokonce dolu výtahem a zkontrolovat to. To už jsem však nevydržela a celá nešťastná jsem jí řekla, proč jdu vlastně dolů. A to byl trapas. Ztratila jsem chuť k cukrárně nadobro. A to i přesto, že mě paní z cukrárny znala moc dobře a vždycky věděla, co mám nejradši.

Taky si vzpomínám ještě na jeden příběh. Bylo to těsně v začátcích mé diety. Jak jsem řekla, bylo mi 12 a peníze pro mě tak úplně dostupné nebyli. Už proto, že když jsem nějaké měla, hned šli do sladkostí. Ale jednou jsem prostě potřebovala si nějaké našetřit. Nejhorší však je, že jsem si našetřila na McDonalds. Který byl pro mě kompletně zakázaný ale tak chtěný. Když jsem si našetřila dost peněz na Big Mac menu, sedla jsem si sama na bus, dojela do „mekáče“ objednala si, sedla ke stolu a jedla. Sama. Přitom jsem se cítila šťastná, ale vevnitř nešťastná.

                Po těchto událostech uplynulo půl roku. Čekal mě vstup do 13 roku. A já stoupla slavnostně na váhu. Zhubla jsem 11kg. Byla jsem konečně hubená. Radovala jsem se jako blázen a děkovala mámě, že mi pomohla. Hlavně jsem nemohla uvěřit, že i já, zarytá „špekounka“ můžu zhubnout.

                Následovala potom sedmá, osmá třída a já vyrostla na krásných 170cm a 58kg. Byla jsem normální slečna. Můj idol se o mě začal zajímat, ale já měla svou hrdost a odmítla ho. I když v průběhu časů se z nás stali nejlepší přátelé. Pak přišla i devátá třída a závěr. Vyrostla jsem na 179cm a 67kg. Byla jsem stále ideální a moje postava mě netrápila. 

MUJ příbeh 1/4

Tak jsem se rozhodla, že vám ukážu kus ze svého života.. jak to všechno začalo..

Odjakživa jsem se trápila někde mezi obezitou a oplácaností. Nevím, jestli to je trochu i genetická chyba, ale jednoduše jsem musela jíst vždycky jinak, než ostatní. Jako malá jsem si to nepřipouštěla, i když se mi děti ve třídě posmívaly a já si celou šestou třídu nesla přezdívku „špekatice“. Byla jsem prostě taková, jaká jsem. Milovala jsem jídlo a přinášelo mi určitý pocit štěstí a spokojenosti a nechápala jsem, proč bych měla jíst míň, než ostatní děti.

V podstatě jsem se už tlustá narodila. Měla jsem 49cm a 3,8kg – v té době jsem byla nejtlustší v porodnici. Máma mi vždycky říkávala, že se na mě chodila dívat celá porodnice, jak na atrakci, protože nikdy tak tlusté dítě neviděli. A ještě navíc, když ho porodila celkem štíhlá žena.

Postupně jsem začala růst a vytahovat se z té extremní tloušťky. A vše se rozvíjelo k jasnějším zítřkům. A to do té doby, než jsem poprvé jela k babičce a dědovi, sama. Bez hlídání, jen s nadměrnou péčí (ta je v Česku taková, že čím víc dáte dítěti najíst, tím víc jste pro něj udělali). A tak jsem se cpala, nejdřív pomaloučku, potají a pak ve velkém. Vzpomínám si, že jsem měla pokojík a v něm misku s čokoládovými tyčinkami, čokoládami, bonbónkami, a dalšími různými sladkostmi, které radikálně ničí všechnu štíhlost, co na vás je. Taky jsem každé ráno snídala, jako by to bylo naposled. Jednou to byla obrovská mísa – ba dokonce lavor se sladkými kuličkami s mlékem a medem, jindy zase tři nebo čtyři housky s marmeládou a máslem. Svačinka potom také byla, nejvíce v podobě sušenky z pokojíku. K obědu se to pak všechno topilo v oleji a nejčastěji bylo obklopeno hranolky. Zeleninu ten oběd nikdy neviděl, a to ani v polévce. A k večeři se ani nemusím vyjadřovat, většinou byla teplá, srovnatelná s obědem a nakonec zajedená nějakým výborným sladkým popcornem anebo brambůrkami. Samozřejmě, vše bylo zalito litry sladké limonády.

Takže se pak nemůžete divit, že jsem se z těchto „spravovacích“ pobytů vracela mnohdy i o 10 až 15 kilo tlustší! A to je ještě štěstí, že trvali maximálně dva týdny a já byla poměrně vysoké dítě, takže jsem to snášela o chloupek lépe, než dítě menšího vzrůstu. Jinak nevím, jestli bych se spíš neodkutálela.

Když jsem se z těchto pobytů vracela domů, nemohla jsem většinou ani obléct žádné slušné oblečení. Byly mi jen tepláky. A proto jsem se potupně vracela namačkaná v předtím relativně volných kraťáskách a nyní v o tři čísla menších kalhotkách a v tílku ze kterého se stala podprsenka. Byla jsem prostě k popukání.

Ještě teď si pamatuji máminy vyděšené pohledy a zvídavé otázky, co že jsem u dědy a babičky jedla. Většinou se to po měsíci docela i spravilo, ale i přesto jsem byla tlustá. Bylo mi deset a pohyb mi nechyběl, ale o prázdninách se toho moc dělat nedalo. Většina mých kamarádů bylo pryč a tak jsem dřepěla v Praze sama.  Nudila se. Proto jsem se od rána do večera tajně cpala. Ke konci prázdnin to pak překazil tábor. Kam jsem se těšila, že konečně zažiju zábavu. Místo toho jsem trpěla, protože se mi ostatní smáli – byla jsem tlustá a tím pádem i nesportovní.

A pak se to všechno zlomilo. Bylo mi 12 let. Měla jsem 165cm a 68kg. A chodila jsem denně ubrečená domu. To bylo totiž ve třídě samé „špekoune“, „tlusťochu zhubni“ apod.  Největší rány pro mě byly, když i mé největší kamarádky mi tohle říkaly. Stejně tak i můj idol (kterého má snad každá dívka v 6. Třídě) který se mi dennodenně smál a říkal mi hrozné věci jako „žer kořínky, ať zhubneš“ a přitom mě štípal tužkou do břicha. Jenže co jsem měla dělat? Jedla jsem už vážně jako normální dítě. Ráno jsem měla rohlík někdy dva. K svačině jsem mývala croissant. Obědy jsem jedla ve škole – kde jedly stejné porce i ostatní. Přes den jsem si dala nějakou tu tatranku, sušenku, občas brambůrky, ale tohle jedly i ostatní. A k večeři jsem si zase dala nějaké to pečivo se sýrem nebo šunkou. Pravda, pila jsem sladké nápoje, ale to ostatní taky. Navíc jsem sportovala, hrála jsem tenis, chodila na aerobick.